Ku… Do pr…. Co nejrychleji se snažím vymotat se ze spacáku a zamáčknout ten zpropadený budík. S jednou nohou ještě zabořenou hluboko ve snu daleko odtud, vzpomínám na to, jak s celou masou svalů a kostí zacházet. Stah břišních svalů a… sláva! Už sedím! Ruka mi vystřeluje směrem k předpokládanému směru budíku. Něco zachřestí. Vedle. A zatímco se ešus poroučí k podlaze, krize trvá dál a protivný budík neustále posměvačně popípává a já se pokouším ještě jednou určit lokaci nepřítele a skloňuji své uši podle vzoru netopýr. Konečně se mi podaří odtrhnout od sebe slepená víčka a nahmátnout kouzelné tlačítko. Rázem je božské ticho. Klid…
Ku…!!! Vzpomenu si. A teď teprve začne pravý horor. Ručička ukazuje čtvrt na pět ráno. Po návštěvě toalety, stepuji před teploměrem a marně si mnu oči. Ku…!!!! Zakleju znova. Rtuť se opravdu nevyškrábala z baňky o moc výš nad značku pěti stupňů celsia. O půl hodiny později si jednou rukou natahuji boty v druhé držím krajíček chleba s máslem a marmeládou, který fofrem dojídám, pak čapnu svůj osobní košíček a mažu do "dobytčáku". Když naskakuju, pneumatické dveře se už nekompromisně zavírají. Zahlédnu několik známých unavených tváří a pak mě dveře zamáznou do hradby lidských těl. Jsou tu Bělorusové, pár Poláků a já a můj kamarád Jirka zastupujeme Česko. Následujících asi 10 minut se kodrcáme po venkovských klikatých a děravých silničkách. Těžko se tady dýchá. V náklaďáku je nás asi 50. Ženské, chlapi, staří i mladí. Dostávám několik ran od sousedů, ale nikdo se mi neomlouvá a ani já se neomlouvám druhým, všichni víme, že se s tím nedá nic dělat. Pak zastavujeme a dveře se konečně otevírají.
Jsme v Norsku. 21. století Hodinky ukazují 5:00. Začíná další krásný jasný den a my jdeme trhat ony slavné norské jahody.
První cestu do Norska jsme podnikli stopem hned, jak nám dorty odbily osmnáctý rok. Rozhodli jsme se cestovat jako spousta dalších nemajetných mladíků a slečen stopem. Ani jeden z nás však s tímto svérázným typem cestování neměl do té doby v podstatě žádnou zkušenost. Rovnýma nohama jsme tak skočili do neznámých vod půvabů i - mírně řečeno - "problémů" autostopu. Po třech letech jsme se už jako ostřílení "somráci silnic" pustili na stejnou cestu znovu. Tentokrát už nebyly prvotním motivem pro stopování cinkající ušetřené zlaťáčky za pasem, ale samotné "kontaktní" cestování, které přináší velkou porci překvapení, napětí a poznání. Rozhodli jsme se, že zkusíme štěstí a budeme shánět na vlastní pěst i nějakou práci. O něco starší a zkušenější už jsme neprožívali takové nadšení ze všeho norského, okusili jsme i druhou stranu koláče a zjistili, že ne všechno je tak dokonalé, jak se zdálo. Přesto jsme opět zažili spoustu dobrodružství a setkali se s mnoha zajímavými lidmi.
[nahoru]
Máme za sebou první kolo obcházení farem. Prohráváme jedna nula. Na jihu teď práce není. Teď tedy projíždíme úzkým údolím v Telemarku a oba pozorně sledujeme z okénka okolí silnice. Rostou v nás obavy, jestli odbočku po několika letech poznáme. Jedeme ještě několik kilometrů a najednou se před námi otevře důvěrně známý pohled. "Zastavte! Zastavte tady!" netrpělivě pokřikujeme na řidiče. Tady jsme stopovali před třemi roky. A tady jsme poznali Ingrid a její rodinu.
Zatímco náš šofér mizí v kopci za zatáčkou, hážeme si batohy na záda a vyrážíme úzkou polní cestou k několika stavením, která se krčí v bezpečí příkrých horských srázů. Obavy střídá vzrušení. Dohadujeme se, zda bude Ingrid doma, jestli nás pozná a trochu se bojíme, jak nás přijme, protože přijíždíme zcela nečekaně a neohlášeni. Přeci jen bychom si tady na den rádi odpočinuli a rozmysleli si, co podnikneme dál. Pro jistotu tedy v igelitové taštičce třímáme flašku Beaujolais, koupenou v lékárenském prostředí pobočky slavného Vinmonopoletu - síťe státních "chlastozmarů" . V oknech se svítí, takže máme štěstí. Zvoníme.
Otevřel nám Tore, nejmladší syn, chvíli překvapeně stojí a nic neříká. "Ahoj, poznáváš nás?" vypadne ze mě. Chvíli si rozpačitě povídáme. Ingrid je s tetou v městečku za kopcem a měla by každou chvíli přijet. Ještě chvíli stepujeme na prahu, když slyšíme praskat štěrk pod koly přijíždějícího auta. Z auta vystupuje Ingrid s postarší paní a s úsměvem nás zdraví. "Právě jsme o vás s tetou mluvily."
Ukázalo se, že teta zjišťovala účel malé chatky na dvoře před domem, ve které jsme spali před třemi roky a v níž jsme k naší úlevě byli ubytováni i nyní. Později sedíme u večeře a povídáme si. Manžel Ingrid je zase někde v horách, kde s několika dalšími chlapy pomáhá jednomu známému se stavbou chaty. Při naší první návštěvě byl v horách rybařit, tenhle úkol však pro dnešek převzal starší syn Halvor, který by se měl vrátit ještě dnes večer.
Teta je postarší dáma, která dosud ve své křehké schránce hájí starou skoro až aristokratickou noblesu. Mluví s námi anglicky, i když by si radši popovídala německy, němčina je totiž její láska, a nejde jí na rozum, že my, ačkoliv žijeme v pohraničí, umíme sotva pár slov. Po večeři se podává káva, kterou Norové prostě milují a nenechají si ujít příležitost, aby si vychutnali alespoň jeden spíše však hned několik šálků. Teta upíjí ze svého šálku s decentní ležérností návštěvnic předválečných kaváren. Ouško drží lehce v konečcích palce a ukazováku, které dohromady vytváří krásný prstenec a přitom nevybíravě a s humorem kritizuje kde co norského. "Švédové jsou šikovnější a chytřejší než my. My máme jenom ovce a ropu." Zapálí si cigaretku a nezapomene podotknout, že situace norských kuřáků není dnes vůbec růžová. Parlament zrovna přednedávnem schválil zákaz kouření ve veřejných objektech. "Stejně je to práce Gro Harlem ! Chtěla by odnaučit celý svět kouřit a přitom to nesvede ani s vlastním manžel em!" rozčiluje se naoko. A tak nám večer po boku této neúnavné vypravěčky v poklidu ubíhá. Ale někdo tu chybí.
"A Anna? Kde je Anna?" Pozdě jsme poznali, že tahle otázka má čepel ostrou jako břitva a že bolestně tneme do živého. Světnice se zaplnila tichým zármutkem a my jsme strnuli hrozivou předtuchou. Anna, slečna smíšek, mladá a krásná dcera a sestra totiž na jaře zemřela. Sama si vzala život. Nenechala žádný dopis, žádné vysvětlení. Nepatřila k těm, kteří se na sebe snaží takto upozornit, chtěla to ukončit. "Jednou byla nahoře, jednou dole, nic neprožívala polovičatě," říká Ingrid. Proč se to stalo? Otázka, která nemá řešení. Nikdo z rodiny však asi nepřestane hledat odpověď. Studovala semestr ve Španělsku a měla tam problémy se spolužáky. Je to málo nebo hodně? Kde jsou meze osudu? Co mělo být jinak?
Snad její duše odpočívá v pokoji. Neklid, rozpory a dohady ať zůstanou na zemi.
Přesto plyne život v Telemarku dál svým pomalým tempem, přešlapuje a jako by se nechtěl posunout dál. Nenechte se zmást všelijakými technickými vymoženostmi. Když tu zaklepete v podvečer na dveře, stane se, že vám otevře rázná žena, na první pohled paní domu, plavovlasá, rozcuchaná jako divoženka, selskou zástěru kolem pasu a navzdory chladnému večeru se posadí na lavičku přede dveřmi. Zatímco si s vámi bude povídat pochová a polaská malé koťátko. Chvílemi se sami sebe budete ptát, jestli nejste kdesi ve středověku. Hospoda v údolí není a tak se sousedé scházejí jeden u druhého, navštěvují se nebo si žijí každý po svém. Ačkoliv mají všichni normální povolání, někdy chlapi odcházejí na dlouhé dny do hor na lov nebo pro ryby, v zimě také občas opravit potrhané elektrické vedení a ženy zatím dole stráží domov. Opravdu zvláštní spojení starého a nového ale pravděpodobně už dlouho nevydrží, protože hlavně mladé to pochopitelně táhne za městskými lákadly. A tak kdo ví možná za několik desetiletí no rský venkov přestane existovat.
Zůstali jsme ještě jeden uplakaný den a pak jsme vyrazili dál na sever za prací. Tak tedy: Sbohem Anno.
[nahoru]
"Jděte za Mortenem nebo Evou, oni vám řeknou." Chvilku ještě pozorujeme monumentální pozadí odcházející farmářky a říkáme si, jestli zase nezačíná tradiční koloběh horkého bramboru, ale snad nám to tentokrát s prací vyjde. Aby taky ne. Konečně se nám podařilo zaangažovat do hledání práce také řidiče. Dokonce s farmářem už mluvil, všechno mu vyložil a farmář kývl. Za dva dny bychom měli nahradit pár lidí, kteří už odjíždí domů. Konečně. Času neúprosně ubývá a penízky zatím nikde. S vědomím už jisté práce tedy vyrážíme za Mortenem - farmářem, jen tak se seznámit a ověřit si dohodu.
Jenže Morten je divný tvor. Od prvního pohledu ztrácí sympatie. Svým vzhledem nám připomíná podivnou míchanici Mr. Beana a Adolfa Hilera, jejíž výsledek je ale kupodivu šedý a nezajímavý. Později jsme ho také překřtili na Gluma. V první chvíli si nás vůbec nevšímá a upřímně řečeno ani nás moc nezajímá. Ve snu by nás nenapadlo, že tahle postavička obskakující bedničky s jahodami je tu šéf, "velkej kápo". Ptáme se tedy v hloučku sběračů, kteří čekají na zvážení svých bedýnek, kde máme hledat Mortena. Morten stojí jen pár metrů od nás, ale na otázku vůbec nereaguje. Ujímá se nás tedy Eva místní administrátorka. Když ji všechno vysvětlíme ukáže na Mortena, který ale už v tuhle chvíli drandí v traktůrku odvézt své milované jahody - "his pleasure". Začalo nám svítat, asi to přeci jen nepůjde jak po drátkách.
Čekali jsme tedy. Potom jsme mluvili, vysvětlovali a ptali se, s porozuměním se nesetkali a tak zase čekali, Mortena stíhali, avšak vyjádření o našich pracovních možnostech jsme nedostali. Prý moc práce a později si s námi snad promluví. Snad??? Řekli jsme si tedy, že počkáme do večera. A pokud se nezačne chovat rozumněji tak zmizíme. Sedli jsme si tedy ke karavanům a pojedli chléb s máslem a posledním medem. Během dne jsme dostali vlastní karavan "Znamená to, že budeme pracovat?" "To nevím, Morten mi řekl abych vás ubytovala" říká Marit, Mortenova žena. Dále pak košíčky na sbírání. "Znamená to, že budeme pracovat?" "To nevím, Morten vám nic neřekl?" říká administrátorka. Večer místo Mortena přišla zase jeho žena, jestli nepotřebujeme hrnečky. Hrnečky?! "Znamená to, že budeme pracovat?…" S Mortenem jsme o práci nemluvili ani jednou, dokonce i výplatu nám dávala jeho žena. Nikdo nikdy neprojevil jakoukoli vůli dojednat s námi podmínky práce. Ne. Ráno jsme prostě nastoupili s ostatními do náklaď áku - do "dobytčáku". Snad dostaneme zaplaceno...
Práci jsme měli. Následujících deset dní bylo ale trpkou zkušeností. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že sbírání jahod v Norsku by mohla být nějaká výhra, jednak pro to, že už jsem tu práci dělal ve Skotsku a navíc reference z Norska ukazovaly, že to finančně vyjde o něco hůře. Leč ničeho jiného se nepoštěstilo a protože jsme od přírody pracovití a hlavně bez peněz, řekli jsme si, že to zkusíme. To co však přišlo jsem opravdu nečekal.
Zkusme tedy prostou matematikou. Pokud v Norsku pracujete legálně, měl by být váš výdělek přinejmenším někde okolo 50 NOK za hodinu, nevím přesně. My jsme byli placeni za to co nasbíráme, což je celkem logické, ale… Dostávali jsme 6 NOK za kilogram jahod. Já jsem nasbíral nejvíce 90 kg za den. což představuje poměrně pěkný výdělek 540 NOK za den. Jenže má to háček. Na poli jste celý den. A severní den je dlouhý. V pět svítá - krásný start do práce. Ranní směna sedm hodin, pak pauza na oběd. Den je v polovině. Odpolední směna se táhne do osmi devíti večer. "Tak to není tak strašné" říká pak řidička Lisa. Vtip je v tom, že vy pracujete v obou směnách! Na přesčasové příplatky zapomeňte. Poté přijedete z práce a osmdesát lidí se musí vysprchovat, takže vy přijdete na řadu občas dost pozdě. Kolem desáté už jste ale snad čistí a sytí. Zbývá vám tedy 6 hodin spánku - blahopřeji k plodně strávenému dni. Dvanáct a třináct čistých hodin práce denně je běžné. Pokud máte smůlu a nevlastníte auto musíte vždy na konci směny čekat na společný transport. Samozřejmě k transportu dojde, až jsou všechny jahůdky bezpečně uloženy, ztrácíte půl hodiny nebo hodinku, kdy byste si mohli uvařit a odpočívat. Vaří si každý sám. Pauzy na oběd tedy občas vypadají tak, že po příjezdu do tábora utíkáte vařit, většinou "z pytlíku", rychle sníte svoji porcičku a na 15 minut si lehnete. Pak zpátky do práce.
Sebrat 90 kilogramů bylo moje maximum. Průměrné sběry byly tak 70 kg denně. 420 NOK / 12 hodin práce = 35 NOK / hodina. Nejlepší sběrači sbírali asi tak dvakrát tolik. Jen letmo tu zmíním ještě několik bonbónků jako práce bez pauzy, dokud nebude sesbírané pole, probíjející sprchy nebo třeba Potěmkinova toaleta, která s námi kočovala po všech polích aniž by byla a vůbec MOHLA BÝT použita. Pokud je problém před úřady, rozepíše se počet kilogramů do osmi hodin práce (jak se to stalo drobné Nataše, která musela se zády k doktorovi - zatímco si ničila záda celou dobu na poli, papírově ležela už čtyři hodiny v kempu a odpočívala) Podtržítko: za takových podmínek a navíc v jedné z nejbohatších zemí světa jde o vykořisťování. Tečka.
[nahoru]
Jestli v Norsku stojí něco opravdu za to, pak jsou to hory. A zvláště hory ze všech nejhorovatější - Jotunheimen. Člověk by si myslel, že když na každém kroku vidí vysoké, příkré stěny fjordů a údolí, nic už ho nemůže překvapit. Nic už přeci nemůže být tak působivé! Co přebije krásu jiskřivých vodopádů, které se hrnou mezi skalami dolů do údolí? Cestou do Jotunheimen přemýšlíme, jaké to tam asi bude. Dovrefjell, Gudbrandsdalen. Stačí přeci jet po E6 a dívat se kolem. Ottadalen. Už se objevuje charakteristické tyrkysové zabarvení řeky, způsobené rozptýlenými mikroskopickými částečkami horniny obroušené ledovcem. Potom vjedeme do Vaagaa s dřevěným kostelíkem tísněného horami ze všech stran. Zatímco se slunko pomalu sklání víc a víc k obzoru projedeme ještě několik kilometrů kolem jezera až k poslední odbočce. Od hlavní silnice se tu odklání úzká cesta, jak děcko, které se rozhodlo jít si vlastní cestou, ať vede kamkoliv. Nehledá údolí a vyšlapané cestičky, ale prudce si to vyšlápne přímo do sva hu. Odtud už je to jen nějakých 40km přímou cestou do Gjendesheimu. Když budeme mít jen trochu štěstí, můžeme zítra vyrazit do hor. Ve vzduchu je cítit pach škrcených brzd, my ale sešlápneme plyn. Tedy vzhůru!
Údolí pod námi se rychle zmenšuje, jako bychom se odpoutali od země a vzlétli. Je to nádherný a vzrušující pocit letět autem po úzké silnici sevřeni jen blankytným nebem a tyrkysovou hladinou jezera, která se v zapadajícím slunci vlní jako hedvábí protkané zlatem. Nedýcháme. Borovice kolem nás se najednou skrčí před bohy k zemi a hadími pažemi zaklesnuty do sebe tančí v rituálu za milosrdenství bouří, za slitování větrů… "I´ll drop you off here," říká řidič.
A tak krásu opět rozdýcháváme. Z hustého oblaku prachu vykukují jen dva dlouhé stíny s vyzáblými a pokroucenými údy (to ten zapadající karikaturista) a smutně pozorují Volvo uhánějící po horské silničce k obzoru. Ke všemu se odněkud ozývají ovčí zvonce.
Odplivuji si slinou plnou prachu a nenaplněného vzrušení. Nikdy jsem nechápal, jak asi vznikají ony důvěrně známé situace z filmů, kdy stopař stojí v arizonské poušti na míle daleko od města nebo alespoň lidského stavení. Zřejmě to nechápou ani řidiči, kterým dvě postavy s těžkými batohy uprostřed divočiny musí připadat jaksi nepatřičné a tak je vehementně ignorují. Zřejmě to nechápou ani ovce. Ale nakonec se všechno v dobré obrátí a stejně jako se Stázina nakonec dostane Kubovi za ženu, stejně tak jsme se i my octli za svitu prvních hvězd na břehu ledově klidného jezera Gjende.
Norské hory mají magickou moc. Dokáží člověku naprosto učarovat. Nejsou to Alpy ve kterých se tyčí štít za štítem a přece berou dech. Při první cestě jsme prošli Hardangerviddu. Tehdy nám počasí příliš nepřálo. Za vlezlého mrholení, zachumlaní ve svetrech a pláštěnkách jsme doslova s hlavou i nohama v mracích kráčeli studenou pustinou. Pod kopci se válely kotouče a cáry mlhy a v botách se ozývalo vrzavé čvachtání. Spolu s cestičkou jsme se tiše proplétali mezi líně se povalujícími kameny a kamínky roztroušenými v mírně zvlněné krajině bez ladu a skladu od obzoru k obzoru jako stádem na mol zpitých námořníků. Za každým hřebínkem jako bychom vstoupili do stejného údolí, kterým jsme zrovna prošli, jako bychom se celý den točili v kruhu, krajina se vůbec neměnila. V několika hodinách začaly ony kameny ležící tu tiše už tisíce let ožívat. Na obzoru jsme začali rozeznávat postavy, které nás zlověstně pozorovaly. Trollové tady skutečně existují. Hardangervidda je podivná směs naprosté svobody a hlubo ké úzkosti.
Jotunheimen jsme navštívili při obou cestách. Poprvé jsme jen projížděli s malou zastávkou na výstup na Galdhoppigen. Podruhé jsme si naplánovali několikadenní trek v okolí jezera Gjende. Jotunheimen je jedním slovem monumentální. Najdete tu štíty ostré jako břitva, vystavěné s architektonickou lehkostí gotických katedrál i vypasené vepře s tunovými pupky. Najdete tu poušť - kamenité i travnaté pláně a roviny, ze kterých najednou jako mohyly dávných Jotunů vystupují oblé pahorky. Jotunheimen je jistota, tajemná jistota v pozadí, jistota věčnosti.
Další den sedíme na schodech před horskou chatou Memurubu. Turisti, horalové, pionýři a zkrátka všechen horomilovný lid už vyběhl mezi kopce, takže můžeme v klidu nasávat atmosféru líného rozpáleného poledne. Bilance našeho výletu je tristní. Měsíc instantní stravy nám na kondici moc nepřidal. Tělíčka máme polámaná, nožky bolavé. Jotunoš - duch hor - se teď jistě pod svým širákem škodolibě usmívá a snad se i pod dlouhým plnovousem za břicho popadá, jak to těm dvěma troufalým amatérům nandal. Jistě si pochvaluje bezvadnou inženýrskou práci - stačí pár stoupání a pár prudších sestupů a šlachy praskají, svaly povolují. Stačí jeden nejistý krok a …
"Proč má asi ten děda na koleni dlahu?" smáli jsme se ještě ráno před výletem. Dnes má Jirka vyvrknutý kotník a mě při každém kroku nepříjemně zapíchá v kolenou. Navzdory krásnému počasí a původnímu plánu udělat si v horách čtyřdenní trek, budeme rádi, pokud se nám dnes podaří doplazit se po vrstevnici kolem jezera zpátky do Gjendesheimu.
Jirka přinesl z chaty dvě orosené lahve pěkně mastné Pepsi. Ještě malé posilnění před cestou. Uzávěr zapraská, obsah zasyčí. Relax. Najednou se odkudsi zpoza rohu vyloupl fousatý prošedivělý děda. Na zádech má naraženou nacpanou stolitrovou krosnu, na sobě má i v tomhle pařáku bundu, kalhoty, a přes těžké kožené boty má přetažené legíny. Na čele se mu leskne kapička potu, která ne a ne spadnout. A tahle podsaditá postavička si to supí přímo k nám. Na první pohled se tomuhle výjevu musíme smát.
Trošku škodolibě se dědy ptáme: "Odkud, dědo? Z Gjendebu?"
"Ne, ne. Z ledovce." shodí batoh do prachu a setře si pot z čela. "Recepce je tudy?" Překvapeně pokýváme a děda mizí v lítačkách.
Podívali jsme se na sebe, pohladili své nožičky a vyrazili znovu "na cestu". Dostáváme za vyučenou. A ovečky nám zas vyzvánějí do kroku. Zítra už budeme v nížině na cestě na jih a všechno tohle se stane minulostí. Alespoň do příště. Jedeme domů.